Po dlouhé jízdě dorážíme do Inverness. Tam nás už za tmy nemile překvapují policejní zátarasy a uzavřené celé městské centrum. Řidička autobusu nás veze až do depa, kde zbylí cestující vystupují. Nemáme jak se dostat dál ani kde přespat. Situace se zdá bezvýchodná, na radu pána v policejní uniformě (radu od Inda na blízké pumpě jsme nedostali) se vydáváme směrem k centru se zoufalou nadějí, že najdeme místo v některém hostelu. Dle jeho informací by nás čekala ještě pěkně dlouhá noční vycházka, ale zachraňuje nás paní Diana. Zastavuje svoje auto, bere nás k nejbližšímu hostelu, kde je k naší smůle plno, tak nás veze k sobě domů. Nechává nás postavit si u ní na zahradě stan, vaří nám čaj, nabízí jídlo, nechává klíče. Můžeme se v klidu osprchovat a nabít si baterku. Ráno vstáváme až po jejím odjezdu do práce, ale nemile překvapujeme dalšího obyvatele domu, mladou černošku, co u ní také přespává. Dostávám vyhubováno, co že tam dělám, vzápětí se ale situace uklidňuje a před rozloučením je nám ještě nabídnuta snídaně. Odmítáme a vydáváme se na blízkou zastávku autobusu. V centru nasedáme na autobus k Urquhart castle u Loch Ness.
Nicméně zážitek nedostál očekávání. Počasí stojí za starou bačkoru, všude davy lidí a za vstup do malé zříceniny chtějí nekřesťanské peníze. Zklamaně se vydáváme stopovat. Kolem zrovna projíždí audina, Patrik sarkasticky poznamenává, že "ta nám určitě zastaví". K našemu překvapení i pobavení černé nablýskané auto skutečně zastavuje. Chlapík nás vysazuje na křižovatce, kde přes hodinu marně stepujeme, sám pokračuje jinudy. Po nepříjemném čekání hledáme záchranu v místním obchodě a ptáme se na autobusovou zastávku - máme prý čekat kdekoliv. A tak pokračujeme v předchozí činnosti. Sotva si Patrik rozdělá plechovku tuňáka, zastavuje nám postarší muž. Dozvídáme se, že žije na ostrově Skye, kam máme zrovna namířeno, už čtyřicet let. Nezůstáváme s ním však celou cestu, vysedáme u Eilean Donan castle, kde se chvíli poflakujeme. Pak pokračujeme na naší pouti směr Skye a to autem, které řídí veselý Číňan Jerry. Jeho styl řízení je dost možná ještě horší než ten můj, ale jeho nesporná výhoda je, že často zastavuje a fotí a tedy to můžu dělat i já. Po ne úplně snadné domluvě se dostáváme do Sligachanu, dnešní cílové stanice, loučíme se, fotíme se společně, vyměňujeme si kontakty a prcháme. Před západem slunce se stihneme ještě projít a večer završit skvělým haggisem (9.90) a černým pivem (1.80).
Žádné komentáře:
Okomentovat