13. 7. 2015

6.den - Skye a domů

Pro příště: vzít si deodorant, mast, kapky do očí, sprej na nohy a víc balenýho pečiva :D
 
"Keep going so the midges won't get you!", byla rada jedné kolemjdoucí. Přes noc mi ve Sligachanu napršelo do bot, protože jsem si je bohužel prozíravě nedala dovnitř. (Camp za 6 liber). Absolvovala jsem tedy cestu v náhradních, které jsem taky stihla odrovnat. Uklouzla jsem totiž a natáhla se jak široká tak dlouhá do bláta, posléze se mi ještě povedlo stoupnout nohou do potůčku. Každopádně jsme přešli přes kopec, vzali stopa zpět na Sligachan, kde jsme nabrali vodu na další dobrodružství a dostopovali jsme až k Old Man of Storr. Táboříme.Vycházka od parkoviště a zpět nám trvala asi dvě hodiny, ale ani tak jsme se jako pořádní zhnilouni nevyškrábali až k typickému výhledu.
Po tomhle všem se pomalu vydáváme na cestu zpět. Ráno nás s sebou bere mladý asijský pár, poslouchající Cranberries. V Portree fotíme, nakupujeme (whiskey 9.90, muffiny, pečivo...) Přesouváme sek pumpě a čekáme. Čekáme dlouho. Nakonec nás vysvobozuje dodávka a ochotný, ale značně nepořádný řidič nás bere do starého známého Sligachanu. Tam nás přebírá starý rybář a pravý Skot, rozumět mu totiž není ani půl slova. Od mostu přes spojující ostrov s pevninou už kvůli časovému presu jedeme busem. Stíháme si dát ještě výtečnou a obří pomerančovou zmrzlinu (2 kopečky za 2.50). V autobuse nám dochází pití, trochu zmatkařím se zapomenutou/nezapomenutou taškou, cestou jedeme přes Glencoe a konečně nás dostihlo pravé skotské počasí. V Edinburku přespáváme venku, za nějakým bagrem v uličce mezi domy, stanice se totiž na noc zavírá. Busem pak jedeme přímo do Londýna, přičemž já už melu z posledního, fouká na mě klíma, mám žízeň, kvůli zácpě nestíháme navštívit Camden Town a já už vážně potřebuju sprchu. Jíme burgery ve FoodGallery a kupujeme sandwiche a sladký pečivo na tu předlouhou cestu zpět. Hurá domů.
 











































12. 7. 2015

5.den - Loch Ness (Urquhart castle), Eilean Donan, Skye

 
Po dlouhé jízdě dorážíme do Inverness. Tam nás už za tmy nemile překvapují policejní zátarasy a uzavřené celé městské centrum. Řidička autobusu nás veze až do depa, kde zbylí cestující vystupují. Nemáme jak se dostat dál ani kde přespat. Situace se zdá bezvýchodná, na radu pána v policejní uniformě (radu od Inda na blízké pumpě jsme nedostali) se vydáváme směrem k centru se zoufalou nadějí, že najdeme místo v některém hostelu. Dle jeho informací by nás čekala ještě pěkně dlouhá noční vycházka, ale zachraňuje nás paní Diana. Zastavuje svoje auto, bere nás k nejbližšímu hostelu, kde je k naší smůle plno, tak nás veze k sobě domů. Nechává nás postavit si u ní na zahradě stan, vaří nám čaj, nabízí jídlo, nechává klíče. Můžeme se v klidu osprchovat a nabít si baterku. Ráno vstáváme až po jejím odjezdu do práce, ale nemile překvapujeme dalšího obyvatele domu, mladou černošku, co u ní také přespává. Dostávám vyhubováno, co že tam dělám, vzápětí se ale situace uklidňuje a před rozloučením je nám ještě nabídnuta snídaně. Odmítáme a vydáváme se na blízkou zastávku autobusu. V centru nasedáme na autobus k Urquhart castle u Loch Ness.
Nicméně zážitek nedostál očekávání. Počasí stojí za starou bačkoru, všude davy lidí a za vstup do malé zříceniny chtějí nekřesťanské peníze. Zklamaně se vydáváme stopovat. Kolem zrovna projíždí audina, Patrik sarkasticky poznamenává, že "ta nám určitě zastaví". K našemu překvapení i pobavení černé nablýskané auto skutečně zastavuje. Chlapík nás vysazuje na křižovatce, kde přes hodinu marně stepujeme, sám pokračuje jinudy. Po nepříjemném čekání hledáme záchranu v místním obchodě a ptáme se na autobusovou zastávku - máme prý čekat kdekoliv. A tak pokračujeme v předchozí činnosti. Sotva si Patrik rozdělá plechovku tuňáka, zastavuje nám postarší muž. Dozvídáme se, že žije na ostrově Skye, kam máme zrovna namířeno, už čtyřicet let. Nezůstáváme s ním však celou cestu, vysedáme u Eilean Donan castle, kde se chvíli poflakujeme. Pak pokračujeme na naší pouti směr Skye a to autem, které řídí veselý Číňan Jerry. Jeho styl řízení je dost možná ještě horší než ten můj, ale jeho nesporná výhoda je, že často zastavuje a fotí a tedy to můžu dělat i já. Po ne úplně snadné domluvě se dostáváme do Sligachanu, dnešní cílové stanice, loučíme se, fotíme se společně, vyměňujeme si kontakty a prcháme. Před západem slunce se stihneme ještě projít a večer završit skvělým haggisem (9.90) a černým pivem (1.80).