Už mě to trošku nebaví

Poslední dobou jsem sebrala odvahu a začala zase výrobečkovat, nicméně někomu tam nahoře se to asi nelíbí, protože na co sáhnu, to po kazím. Inu, všechny plány a projekty přes prázdniny stejně nestihnu realizovat, tak nač se stresovat.

Kdo se dal na vojnu, musí bojovat. Aneb tady je výsledek nepovedeného kousku s nažehlovací fólií, zachráněn obyčejnou výšivkou. Zbytečná piplačka, ale vem to čert. "Tiše v břiše":

 

 

A tady jsem konečně zase (protože nic nevydrží věčně a silonky už vůbec ne) "vykouzlila" víceméně (spíše méně) úspěšně cibulákové silonky. Jenže se stala nemilá věc, která se mi stává častěji, než by mi bylo po chuti. Nápad samozřejmě sdílelo více lidí a to dokonce i na fleru, přičemž jsem se svoje veledílo odhodlala zveřejnit zrovna v době, kdy o čem vyšel článek a na tyto porcelánové silonky odkazuje. Teď si připadám jak amatérská čórkařka. Trapas.

A to už vůbec nemluvím o kvalitě, jelikož ty debilní fixy se kupodivu rozpívají...světe div se :D Navíc jsou tlusté a vůbec. Sítotisk je holt jiná...ale do jeho tajemství mě ještě nikdo nezasvětil. Smůla.

 

 

 

Perníkový svetr

Tentokrát jsem nepletla já, ale mamka, podle mého návrhu a přání. Já jsem jen vyrobila knoflíky.

Tak jak to ve skutečnosti vypadá?

Na ukázku...

Plné složky takovýchto hovadin.

Tak hodně! Tak málo!

Tak. Hele. Já nevím, jak začít...hehe.

Ze všeho nejraději v životě (tedy až po spánku) navrhuju oblečení. Je to pro mě taková magická činnost. Když se dostanu do "stavu", jsem schopná v noci opakovaně vstávat a rožínat lampičku, což by mě jindy zabilo. A když to na mě takhle příjde, tak mi do hlavy skáčou tuny nápadů jako fotky, občas je přebírám, jindy zaznamenávám všechny, ale většinou je to tak rychlej proces, že si je načmrknu jen tak, abych ráno/později poznala, o co vlastně šlo. A z těch stovek pidikresbiček a slov a popisků jsem v životě do smrtelníky rozpoznatelné podoby zpracovala jen to, co sem teď dávám. Je mi z toho mikroskopického množství hodně smutno. Ale je to nekonečný proces. Oblečení vymyslím daloko víc, než co jich stihnu nakreslit, natožpak ušít (haha, tolik peněz fakt nemám). Nebaví mě to kreslit, už vždycky chci, aby to bylo hotový a nebo aspoň nakreslený a já to mohla někomu ukázat. Nevím, kde začít, chce to nějak systematicky překreslit ty stohy papírů, co doma skladuju, ale nemůžu se k tomu přesvědčit. Zkouším to a nejde to. To kreslení je nakonec největší překážka.

Jinak je to pro mě něco jako pudový chování, to "navrhování". Jinak mě móda opravdu nezajímá. Co je trendy je to poslední, co mě zajímá.

No, sukně.

Japonskem inspirované šperky.
Doufám, že tyhle jednou udělám. Z Fima.