22. 2. 2012

Ale ješišmankote!

Tak, musím přiznat barvu - žádný velký První příspěvek dneska nebude. Možná jindy, jinak, znovu. Teď musím vyříct jediný - jsem asi tupec. S Bloggerem si asi nebudeme rozumět.
Jo a hrozně mě překvapuje, jak moc tohle umělý psaní příspěvků nutí člověka stylizovat se do svého ideálního já. Nebo teda, jak to mám říct? Když jsem začala psát (a následne smazala, no), tak jsem jaksi nechtěně tíhla k tomu, aby to mělo hlavu, patu, abych...se prezentovala lepší než jsem. Ale tak sem to vůbec nechtěla. Tohle má být Deníček. Ehm. Tak trochu. Můj. Ne toho pokrytce, kterým každý tak trochu před ostatníma jsme. Nebudu si tu přece hrát na někoho, kým nejsem, ne...?
Ale uff teda, stojí mě to mnoho sil. A ještě pořád píšu skoro spisovně! Co se to se mnou děje? Máte to tak všichni? Tohle nejsu já. Brr.
A cokoliv sem napíšu zní hrozně trapňoučce. Huff. Podivné to síly.
Ó...zkouším, co to udělá. O řádek výše: oblíbená klasika.
Tak jsem si to nějak představovala trochu jinak. Méně seriózně.